Jméno postavy: Park Chanyeol
Skupina: EXO
Gang: Yagje gang
Druh bytosti: Anděl smrti
Sexuální orientace: Bisexuál
Příběh postavy: Probudil se stejně tak, jako jiný den. S mírně otráveným, rozespalým výrazem který jasně říkal, že pokud na něj kdokoliv promluví tak neskončí dobře došel do koupelny, kde spáchal ranní hygienu a následně přešel znovu o svého pokoje, kde se převlékl z pyžama do něčeho kulturního. Vzápětí vyrazil ven, do školy. Den jako každý jiný. Pro něj však přelomový. A ne jen pro něj...
Pomalým krokem mířil z autobusové zastávky ke škole, kterou měl jen kousek. Do školy se již však nedostal. Za pár chvil ucítil pouze palčivou bolest, kterou způsobil prudký náraz plechu. Před očima měl pouze černo smíšené s fleky barev, které se postupně zapracovávaly do uhlově černé barvy. Probudil se v něčem, co by se dalo nazvat ničím. Temno, nic dalšího. Zmateně otevřel oči a pohled obrátil na své ruce. Vypadaly furt stejně.. A ani se nijak jinak necítil. Třeba jen.. spí... Ano, tohle si vsugeroval. Že spí. Hlubokým spánkem, ze kterého ho nevytrhne absolutně nic. Bohužel to pravda nebyla. Černo se začalo formovat do siluet černých stromů daleko od něj a jeho vlasy začal čechrat ledový vítr, který začal odnikud proudit. Až teď si všiml, že okolí kolem něj nemělo barvy. Formovalo se pouze do odstínů šedi. Tmavých, světlých... Z přemýšlení o divném okolí ho vytrhl hluboký, burácivý hlas který se jako kdyby ozýval pouze v jeho hlavě. Ztuhl. „Víš, co jsi zač...“ To bylo jediné, co pochytil. Hlasy nebyly výrazné, byly tiché a zdálo se, že jich je více najednou... Z těch pár slov ale pochytil, co tím bylo myšleno.
Už od malička věděl, že je jiný. Jeho uhlově černé oči se po jeho desátém roku života začínaly měnit spíše do tmavě rudé barvy. Říkal si, že to možná bude následkem jeho barvosleposti, která však nebyla jen částečná jako u ostatních lidí. Byl jeden z mála lidí na světě, co mohli říct, že mají černobílý život. Ale stejně... Neuměl si to vysvětlit... A navíc, se i s jeho očima začala měnit povaha. Z usměvavého, přátelského kluka se stal odtažitý a tichý. Jeho nevlastní matka se o něj začala strachovat, proto nebylo divu, že byl nucen každý den sedět u stolu a říkat jí o všech zážitcích ze všech dnů. Nebavilo ho to, proto vždy když přišel ze školy domů, zamykal se v pokoji aby za ním nemohla. Jednoho dne si zmučeně lehl na postel. Celý den cítil neskutečnou bolest v zádech, kterou si neuměl vysvětlit. Dlaní si přejel po lopatkách, kde byla bolest nejintenzivnější. Cítil, že měl na lopatkách nějaké výběžky, které ho znepokojovaly snad ještě víc, než samotná bolest v zádech. Zvedl se z postele a než došel k zrcadlu, shodil ze sebe mikinu a triko, které skončily ledabyle na zemi. Postavil se zády k zrcadlu a hlavu k němu otočil. To co uviděl mu vyrazilo dech. Pár černých, lesklých per, co mu trčely z lopatek. Pera silně kontrastovala s jeho snad až sněhově bílou pokožkou a mu stále nedocházelo, co se děje. Po chvíli jen civění na černá pera po nich jemně přejel a za jedno zatahal. Sykl. Bolelo to, a to nemálo ale on nehodlal mít na zádech něco, co k nim jistě nepatřilo. Proto za jedno z mnoha pírek zatahal silněji, až ho nakonec vytrhl. Bolest to bylo neskutečná, ale jak říkal. Nehodlal to mít na zádech. Z uklidňování od bolesti ho vytrhlo něco, co mu začalo stékat po páteři dolů k bedrům. Hlavu znovu otočil k zrcadlu a vytřeštil oči. To, co jedno vytrhnutí pírka způsobilo, snad ani nebylo možné. Doslova proud horké krve, co mu stékal po zádech nebyl zrovna příjemný, ale bolest v zádech ten pocit mnohonásobně přerývala. Okamžitě se přesunul k oknu, na kterém měl krabici s kapesníky, které začal hromadně vytahovat a utírat s nimi krev proudící po jeho zádech. Nohy se mu začínaly podlamovat a on se nakonec sesunul na zem s kapesníky přilepenými na zádech, které stále vsakovaly novou a novou krev. Netušil kdy usnul, nebo lépe upadl do bezvědomí, ale probudil se na nemocniční posteli v odporném, bílém pokoji, kde bylo slyšet jen pípání strojů a z chodby se linuly tiché hlasy oznamující jeho stav. Jeho dlaň se samovolně rozjela po boku až k jeho zádům, po kterých si opatrně přejel. Nebyla tam. Ta pírka tam nebyla... Je možné, že se mu to jen zdálo a on si protrhl kůži..? To je ale nemožné, aby takhle krvácel... Prst mu samovolně sjel k páteři, po které mu vedly tlusté stehy. Oči se mu samovolně rozšířily a on se pokusil posadit, avšak pod náporem bolesti si znovu lehl. Co se mu stalo? Tohle si nemohl udělat sám... Dlouho nad tím však nepřemýšlel a za pár minut znovu propadl do hlubokého spánku. Probudil se až doma, na měkké posteli. Spokojeně po ní dlaní přejel. Až teď si uvědomil, jak byla měkká a pohodlná, mnohem lepší než ta v nemocnici. Pomalu se překulil na bok a pohled mu padl na jeho nevlastní matku, jak sedí u jeho posteli na židli a poklidně podřimuje. Musela u něj být dlouho... Jemně jí hřbetem dlaně přejel po ruce, kterou měla položenou na koleni. Dlaní se zapřel o postel a pomalu se nadzvedl. Hlava se mu točila a on měl co dělat, aby rozeznal okno od stěny. Byl na tom určitě hodně špatně. Pohled mu padl na jeho hruď, které byla celá pokryta obvazy, pod kterými byla vata, která vsakovala krev vycházející z jeho zad. Povzdechl si. To krvácí tak moc..? O tom pochyboval, Zřejmě mu jen vyndaly stehy a rána mu ještě úplně nezarostla... Povzdechl si. Pomalu se vysoukal z postele a třesoucím se krokem došel k zrcadlu. Pomalu zvedl hlavu, aby se mohl podívat na svůj odraz v zrcadle, to co však vyděl ho ani trochu nepřekvapilo. Propadlé tváře, kruhy pod očima, pleť bělejší než před tím a oči rudé jako krev, co v ten den tekla po jeho zádech. I přes svoji barvoslepost dokázal rozeznat, že oči nesly ten samý odstín, jako tekutina vsakující se do vaty. Jeho oči ho na jeho zjevu zarazily asi nejvíce a taky se nebylo čemu divit. Kdo na světě měl takové oči bez použití čoček..? Nikdo. To mohl prohlásit s naprostou jistotou. Už, už se chtěl otočit jít si znovu lehnout, pohledem však ale zavadil o něco černého ležícího před zrcadlem. Pomalu si klekl na zem a mezi prsty vzal černé pero. Oči se mu rozšířily překvapením. Nezdálo se u to, neměl halucinace... Ale, jak tam tedy nemohly být, když byl v nemocnici..? Tohle byl přelomový okamžik v jeho životě.
Od té doby byl uzavřenější než kdy před tím. S matkou se přestal stýkat a domů chodil jen občas. Spánek nepotřeboval. Jídlo mu taky nechybělo. Věděl, co byl zač. Anděl smrti přeci nepotřebuje nic, co potřebují lidské bytosti, no ne? Je to jen něco, co jako člověk vypadá, ale má od něj neskutečně daleko.